Osvobození krajiny od užitečnosti pro člověka

Když člověk mine nevábnou infrastrukturu bývalého vojenského újezdu v Milovicích, ocitne se na okraji krajiny, která ničím nepřipomíná tu, na kterou je ve střední Evropě zvyklý. Nízce vzrostlé keře a bohatství rostlin evokuje spíše otevřenou step. Je to možná předzvěst, jak by naše krajina za určitých okolností mohla vypadat v budoucnosti. 

Milovická přírodní rezervace je místo, které bylo osvobozeno od svých produkčních funkcí a využití pro lidské aktivity. Poté, co byla ponechána přírodním procesům, nečekali ani vědci tak prudký vzestup biologické rozmanitosti. Ta souvisí i s potravními zvyklostmi jejích dnešních obyvatel. Jsou jimi zvířata, která běžně obývala krajinu v dávné minulosti – divoký kůň, zubr a pratur. 

Pratur byl ve středověku na zdejším území hojně rozšířen a podobně jako jelen zde představoval dominantní druh. Již po čtyři století ale patří mezi ty vyhynulé. Poslední pratur uhynul v roce 1627 v Polsku. Milovické exempláře plemena Taurus jsou výsledkem zpětného šlechtění. Geneticky a vzhledově jsou ale původnímu praturovi velmi blízko. 

Velkokapacitní intenzivní zemědělství si při vyčerpání půdy a nedostatku vody v době klimatické krize říká o přehodnocení. Krajina budoucnosti může nabýt podoby, kterou měla v dávných časech, kdy intenzivně nesloužila člověku k pěstování plodin. Může postupně zdivočet tak, jak se to odehrává v Milovicích, které se staly experimentálním prostorem přírody a místem, kde rozmanitost překonává hranice. 

Zatím je to jen malé území čítající 125 hektarů. Oplocení souvisí na jedné straně s rušnou silnicí, na další s golfovým hřištěm. Rezervaci vůbec nebylo jednoduché zřídit – a to měla výhodu v tom, že byla naprosto zdecimována, jelikož před tím sloužila jako vojenské cvičiště rakousko-uherské a následně i sovětské armádě. Budeme někdy ochotni opustit krajinu s pluhy a zemědělskou chemií a ponechat ji přírodě pro její experimenty?