Dějiny budoucnosti krajiny, která slouží energetice
Útroby elektrárny Tušimice přesahují velikost katedrál. Bez ustání sem proudí tuny uhlí, které stravují obrovské pece. Přijíždí sem dopravníkem z nedalekého povrchového dolu, kde se do uhelného masivu zakusují těžební stroje. Elektrárna patří mezi deset největších v zemi a dohromady vyrábí tyto kolosy spalováním uhlí polovinu elektrické energie.
Realizuje se tady víra ve fosilní osud, v němž není příliš prostoru pro jiné způsoby vytváření životadárné elektřiny. Síť takových elektráren tvoří energetické srdce země, které vhání energii do tepen přinášejících teplo a elektřinu celé společnosti. Příspěvek ke klimatické krizi je nepopiratelný stejně jako zhoubný vliv na krajinu, z níž se stává pustá periferie.
Proto se takové obří elektrárny chtějí natírat nazeleno a budit dojem modernity i svého nezastupitelného místa v budoucnosti. Ta tušimická prostřednictvím odpadního tepla ohřívá vedle svých chladicích věží dlouhé řady skleníků, v nichž se pěstují elektrárenská rajčata dodávaná do domovů seniorů a podobných institucí v okolí.
Vyrostlo zde také velké korporátní datové centrum, jehož moderní architektura kontrastuje s neutěšenými ubytovnami pro zahraniční dělníky a dvojicí menších paneláků, kde vedle sociálně vyloučených rodin dožívají vdovy po někdejších elektrárenských zaměstnancích. Nápis na dávno zkrachovalém obchodě už omšel k nepřečtení a autobus tady nezastavuje. Na periferii se nejen z dobývané suroviny, ale i z lidského života stala hlušina.
Krajina budoucnosti zde nabírá podobu vytěženého prostoru, který čeká na vdechnutí nového smyslu. Z komínů se na ni snáší kouř, jehož důsledky nás čím dál více vyzývají k rozhodnutí, jak proměnit koloběh energie v tepnách a žilách propojujících naše domovy, továrny a další životně důležité prostory. Jen stěží si lze představit, že monstrózní dunění energetických katedrál utichne. A přece se to jednou stane.
Tušimice: Ohromující zvuk klimatické změny
Pohled do krajiny, která obklopuje a krmí uhelnou elektrárnu ukazuje, jak povrchová těžba fosilních surovin transformuje přírodu. Zvuky těžby na vrcholek nedalekého kopce doléhají jen velmi vzdáleně, v pustině bez vegetace je doplňují jen ojedinělí ptáci a hmyz. Zcela odlišný sonický svět však existuje uvnitř elektrárny, kde ohlušující hukot turbín naplňuje obrovskou hlavní halu. V nezměrné katedrále fosilní energetiky Sara díky kontaktnímu mikrofonu, geofonu a Elektrouchu dokázala uslyšet nečekané polohy produkce elektřiny coby hlavní vyživovací substance moderní společnosti. Chladící věž svým zvukem připomínající mohutný vodopád přináší upozornění o obrovských tocích energie a práce, kterou bude v probíhajícím období klimatické krize potřeba nahradit zdroji šetrnějšími k přírodě, krajině, lidem samotným i dalším živým tvorům.
