Když necháme nebezpečí zkamenět pod zemí
Při jízdě směrem na jih od Reykjavíku si nelze nevšimnout páry vycházející z rozsáhlé infrastruktury rozkládající se kolem vulkánu Hengill. Tato kdysi nedotčená geotermální oblast je prokreslena silnicemi, vrty a potrubími, které jsou příslušenstvím geotermální elektrárny Hellisheiði. Island je podobnými elektrárnami protkaný a jeho krajinou se vinou nesčetné kilometry trubek vedoucí do každé z nich. Každá taková elektrárna se skládá z několika vrtů, které umožňují průchod horkosti z nitra země do našeho světa.
Charakteristické syčení páry zdaleka není jediným zvukem, jímž se geotermální energetika projevuje. Zvuk prozrazuje, o jak komplikovanou záležitost se jedná. Bývá vzorem udržitelnosti, šetrnosti, čistoty výroby energie a produkce bez oxidu uhličitého. Pod povrchem se ale skrývá jiná tvář našich snah opanovat jeden z největších nevyužitých zdrojů energie.
Jednotlivé vrty prošpikovávají geologické vrstvy po celé zemi, aby vytápěly domy, chodníky i sauny. Vrtání hluboko pod zem ale rozvrací geologickou stabilitu, způsobuje zemětřesení a do ovzduší uvolňuje škodlivé plyny a látky skrývající se v zemských hlubinách. Zápachu sirovodíku a síry, který geotermální energetiku doprovází, místní říkají „islandský parfém“.
Hellisheiði vydává ještě jiný druh syčení, než patří k páře. Jedná se o technologii Carbfix, která mění plyn v kámen. Zdejší čedičové podloží jí umožňuje ukládat CO2 pod zem v jiném než plynném skupenství. Technologie jej zachycuje prostřednictvím vody, kterou vstřikuje do pórů hornin v podzemí. Tam oxid uhličitý reaguje s horninou a sám se jí postupně stává.
Island a okolní oceány mají díky svému podloží utvářenému miliony let sopečné činnosti kapacitu pojmout obrovské množství CO2. Ambicí místní vlády a podniků je tak na ostrov svážet oxid uhličitý z jiných částí Evropy a stát se specialisty na jeho ukládání. Budoucnost ukáže, zda se jedná o účinný přístup ke klimatické krizi a zda lze takto koupit čas - do doby, kdy budeme schopni omezit jeho produkci. Vstřikování do podloží zatím vyrušilo sopku Hengill, jelikož vedlo ke stovkám zemětřesení, které toto zacházení se zemí způsobuje.
Hellisheiði: Snaha nechat svá ohrožení zkamenět
Rozsáhlé zásahy pod zemským povrchem na první pohled prozrazují nesčetné kilometry potrubí, které v geometrických obrazcích protkávají sopečnou krajinu dlouho předtím, než člověk spatří samotnou geotermální elektrárnu Hellisheidi. Hutné bílé mraky páry nad její nevelkou budovou obklopenou sofistikovanými systémy energetických kapilár svádějí k dojmu lehkosti takového druhu energetiky. Mikrofony namířené na turbíny a přenosová zařízení ale vypovídají o ohromné síle, kterou nitro Země ohřívá vodu a pro kterou si saháme prostřednictvím tisíců kilometrů vrtů. Největší a nejnovější islandská geotermální elektrárna je ale dějištěm ještě zcela odlišného procesu, který se vyznačuje zvukovým projevem velmi vzdáleným od vějíře nejrůznějších druhů hučení turbín. V blyštivých kopulích připomínajících vesmírné stanice rozesetých po okolí probíhá vhánění oxidu uhličitého do podzemních dutin, kde má navždy zkamenět. Toto klimatické havarijní řešení naší civilizace se projevuje tichými táhlými a uklidňujícími zvukovými plochami. Plynulost a poklid zvukového projevu vyvolává naději, že v přízračné krajině mezi sopkami zahalené v páře z útrob země vyvstává elegantní řešení klimatické krize. Jenže je to jen nejistý a vratký začátek.
