Technologie jako příslib neměnnosti našich návyků

Na pohled neznatelná ropná pole jižní Moravy se nezdají mít s představou o krajině budoucnosti mnoho společného. Na povrchu nejsou těžební zařízení ničím velkým ani složitým. Až ropa dojde, prostě se odvezou, jejich betonová stanoviště se vybagrují a pak zarostou. Nebude to dlouho trvat. Průzkumy nová ložiska nacházejí sporadicky a těžba je čím dál náročnější.  

Těžební ramena vykukující z idyly moravských vinohradů se zakrátko stanou reliktem fosilní minulosti. To, které leží v Žarošicích, ale vypráví nové dějství odehrávající se v hlubinách pod ním. Probíhá zde vývoj technologie SPICER, která chce pod zem vracet to, co vzniklo spalováním vytěžené suroviny. Má tady vzniknout pohřebiště oxidu uhličitého. 

CO2 se převede do superkritického stavu, kdy se jeho skupenství změní z plynného na kapalné. Vtlačení do hloubky přes 800 metrů pak zajistí, že v tomto stavu již zůstane a nepromění se zpět do plynné fáze. Díky zkapalnění výrazně ztratí na objemu. Z plynu s objemem 1000 m3 se stane 2,7 m3 kapaliny. Pohřbívání skleníkového plynu CO2, který způsobuje oteplování planety, by umožnilo vyčistit emise z velkých elektráren, tepláren nebo průmyslových provozů. 

Může se zdát, že jde o ideální řešení. Zbavíme se nežádoucího plynu a vyprázdněné zemské hlubiny dostanou nový obsah a smysl. Podobné technologie však umožňují pokračovat v dosavadním způsobu průmyslové výroby a energetiky a příliš na nich neměnit. Paradoxně mohou přispět k prodloužení životnosti uhelných zdrojů a fosilní energetiky. Mohou na delší čas zakonzervovat starý svět, který globální klimatickou krizi způsobil.