Zvukový archiv

Ropné vrty mezi vinohrady a poli jsou zvláštností jižní Moravy. Nenápadná stanoviště za vesnicemi čerpají ropu z hlubin země už více než sto let. Zásoby se ocitly na samém konci. Jedno z posledních těžebních středisek v této oblasti se rozprostírá na několika desítkách metrů čtverečních betonových panelů. Za plotem se v monotónním rytmu houpe čerpací kozlík, který zajišťuje pohyb hlubinného čerpadla sahajícího pro poslední zbytky ropy. Úloha místa tím nekončí. Zemské dutiny tady má zaplnit stlačený oxid uhličitý vznikající při průmyslové výrobě využívající fosilní paliva. Z Nahrávky, které Sara pořídila, přibližují hlubší podstatu technologie a samotné extrakce ropy ze zemských hlubin. Naznačují také, jak celý proces zní organismům, které pod zemi žijí. Kolorit moravského venkova dokreslují kozy, které obsluha vrtu chová za plotem.

Donedávna zdecimovanou krajinu, která sloužila jako vojenský výcvikový prostor, postupně obydlují velcí kopytníci, kteří běžně obývali krajinu v dobách pravěkých lovců a prvních zemědělců – divoký kůň, zubr a pratur. Veřejnost může stáda přesouvající se napříč místní stepí za vodou a pastvou pozorovat z návštěvnických tras s vyhlídkami. Rezervaci obklopují aktivity nabízející rekreaci současnému člověku. Hned za plotem se nachází golfové hřiště, malé letiště a bikrosová trať a místní krajinu také protíná rušná silnice nebo trať určená pro offroadová vozidla. Také zvuková krajina Milovic odráží tento kontrast, a snahu naslouchat původním druhům zvířat, která naší předci domestikovali, narušuje ruch okolního světa. Hluboko v areálu rezervace však Sara se svými nástroji nachází dostatečný klid pro zvukové pozorování chování prastarých zvířat uprostřed bující biodiverzity a získává imprese o krajině osvobozené od zemědělské produkční funkce.

Rozsáhlé zásahy pod zemským povrchem na první pohled prozrazují nesčetné kilometry potrubí, které v geometrických obrazcích protkávají sopečnou krajinu dlouho předtím, než člověk spatří samotnou geotermální elektrárnu Hellisheidi. Hutné bílé mraky páry nad její nevelkou budovou obklopenou sofistikovanými systémy energetických kapilár svádějí k dojmu lehkosti takového druhu energetiky. Mikrofony namířené na turbíny a přenosová zařízení ale vypovídají o ohromné síle, kterou nitro Země ohřívá vodu a pro kterou si saháme prostřednictvím tisíců kilometrů vrtů. Největší a nejnovější islandská geotermální elektrárna je ale dějištěm ještě zcela odlišného procesu, který se vyznačuje zvukovým projevem velmi vzdáleným od vějíře nejrůznějších druhů hučení turbín. V blyštivých kopulích připomínajících vesmírné stanice rozesetých po okolí probíhá vhánění oxidu uhličitého do podzemních dutin, kde má navždy zkamenět. Toto klimatické havarijní řešení naší civilizace se projevuje tichými táhlými a uklidňujícími zvukovými plochami. Plynulost a poklid zvukového projevu vyvolává naději, že v přízračné krajině mezi sopkami zahalené v páře z útrob země vyvstává elegantní řešení klimatické krize. Jenže je to jen nejistý a vratký začátek.

Během necelého půl roku od doby, kdy o sobě sopka Fagradalsfjall dala poprvé vědět – nejprve jako pouhá trhlina v zemi – se návštěva údolí s aktivní sopkou, stala díky dobré dostupnosti a výhodné poloze nedaleko hlavního města, jednou z nejvyhledávanějších turistických atrakcí Islandu. Najít vhodné místo, kde by bylo možné se zaposlouchat do zvuků sopky tedy nebylo jednoduché. Hřeben kopce, odkud lze pozorovat kráter a lávové pole byl obsypán turisty, na nebi neustále kroužily drony a vrtulníky, které nabízely vyhlídkové lety kolem kráteru, do toho silný vítr. Klid pro nahrávání přinesl až soumrak. Magnús mikrofonem zachytil vroucí lávu vylívající se z kráteru, která může připomínat vařící vodu nebo mořský příliv, nebo zvuky, které při drolení vydává láva stará jen několik dnů či týdnů. Taková láva je velmi ostrá, ale zároveň díky bublinkám vzduchu, které se do ní dostanou při chladnutí, také velmi pórovitá a křehká.

Laguna Fjallsárlón, která vznikla odtáváním ledovce, je spolu s nedalekou ještě větší lagunou Jökulsárlón jedním z hlavních turistických lákadel v jižní části Islandu. Leží nedaleko takzvané Ring Road, hlavní silnice, která se vine kolem celého ostrova. Turistům je zde k dispozici parkoviště a malá restaurace. Magnús pro nahrávání a poslech vybral jinou cestu k laguně, na místo s vyhlídkou na ledovcový splaz bez turistů pořizujících si selfie s plující krou a bez motorových člunů nabízející vyhlídkovou jízdu mezi odštěpené kry. Hydrofon ponořený pod hladinu laguny na rybářském prutu zaznamenal mikrokosmos zvuků, které doprovází tání ledu. Monumentálnost místa a procesů, které se na něm odehrávají, zachycuje nahrávka se zvuky odlamujících se ker, které se vší svou váhou sesunuly do laguny, aby se pak vyhouply na hladinu a pomalu se po ní nechaly unášet dál. Vějíř zvuků naznačuje, že příroda je osobností, která na místech, jako je toto, přichází o významnou část své identity.

Existenci nejnovější islandské hydroelektrárny ležící na jezeře Sultartangalón hluboko ve vnitrozemí už dlouho dopředu prozrazuje rozlehlý systém masivních stožárů vedoucích vysoké napětí a umělých kanálů, které rozrývají krajinu. Přísně působící komplex betonových staveb vklíněný do břehu na kraji jezera je ovládán na dálku z hlavního města. Elektřina tady vzniká bez lidské přítomnosti a proudí zejména do mohutných hliníkáren na okraji oceánu. Díky geofonům přiloženým na plot chránící transformátor nebo na zábradlí hráze se zhmotňují procesy, které uvnitř zařízení probíhají. Zvuk zde našeptává také hlubší dopady, jež má produkce elektřiny na krajinu. Mikrofony pod hladinou vody, která zalila obrovské množství organismů, zaznamenávají bublinky metanu. Zvuk okem neviditelného procesu prozrazuje, že absence produkce oxidu uhličitého při výrobě elektřiny hydroelektrárnou nese svá rizika, protože metan přispívá ke klimatickému rozvratu ještě razantnější měrou.

V nenápadné stavbě bývalého vepřína v malé obci nedaleko Brna se skrývá laboratoř postupů, které mohou přinést revoluci do zemědělské výroby. Po obou stranách úzké chodby v patře rostou za sklem ve sterilních podmínkách a pod ultrafialovým světlem v pěstebních regálech sazenice salátů a bylinek. Přesně odměřené a počítačově řízené dávky živiny k rostlinám proudí potrubím z přízemní části objektu, kde se chovají ryby. Sařiny nástroje zde odhalují sofistikované technologické procesy, které dovolují pěstování rostlin bez půdy a prakticky i bez vody. Zaznamenané zvukové plochy a prvky vybízejí k zamyšlení, co zemědělská produkce ukrytá pod střechu a nepotřebující pole s traktory a hnojivy pro naši budoucnost znamená a jaké varianty společenského uspořádání se nám tady nabízí.

Pohled do krajiny, která obklopuje a krmí uhelnou elektrárnu ukazuje, jak povrchová těžba fosilních surovin transformuje přírodu. Zvuky těžby na vrcholek nedalekého kopce doléhají jen velmi vzdáleně, v pustině bez vegetace je doplňují jen ojedinělí ptáci a hmyz. Zcela odlišný sonický svět však existuje uvnitř elektrárny, kde ohlušující hukot turbín naplňuje obrovskou hlavní halu. V nezměrné katedrále fosilní energetiky Sara díky kontaktnímu mikrofonu, geofonu a Elektrouchu dokázala uslyšet nečekané polohy produkce elektřiny coby hlavní vyživovací substance moderní společnosti. Chladící věž svým zvukem připomínající mohutný vodopád přináší upozornění o obrovských tocích energie a práce, kterou bude v probíhajícím období klimatické krize potřeba nahradit zdroji šetrnějšími k přírodě, krajině, lidem samotným i dalším živým tvorům.