Terénní deník

Výchozí úvaha: Péče. Konotace se zemědělstvím: péče o půdu, péče o rostliny, péče o potraviny. Konotace s bezprostředností: zpočátku je zvláštní považovat technologicky zprostředkovanou péči vůbec za péči, protože péči si obvykle spojujeme s dotykem, intimitou atd.

Domestikace a reverzní protetizační narativy.

Jak se vyvíjíme společně se svým okolím? → Nejprve si upravíme okolí, aby následně ono mohlo zase upravit nás.

G.W.F. Hegel feat. Jeep Cherokee
 

Spekulace: Jaké instituce potřebujeme, aby akvaponické zemědělství fungovalo ve velkém měřítku? [Analogicky ke geoinženýrství] V jakém smyslu může být akvaponie emancipační? → Ústup z krajiny obývané člověkem.

„Tech bros“ aspekt akvaponie: Místo mikročipů vyrábějí salát, ale jejich firemní étos je stejný.

Problematické narativy: Možné využití akvaponie v rámci zkoumání vesmíru (generační vesmírné lodě, zemědělství na Měsíci a Marsu) → „Maximální útěk z vězení“

Příležitost/naděje: Hydroponie by měla být více než jen pokračování průmyslového zemědělství. Existuje souvislost s narativy ústupu → možnost rewildingu → obnovy biodiverzity v oblastech opuštěných po ústupu zemědělství a jeho přemístění do akvaponických komplexů. → 

Odkaz na Žarošice, Carbfix a Milovice. „Obnovit klima, ustoupit z krajiny, vrátit Zemi divočinu“. → Deintenzifikace intenzivního velkoplošného zemědělství, prostorová intenzifikace do akvaponických celků namísto další exteriorizace. To může znamenat i zintenzivnění produkce vedoucí nikoli k dalšímu růstu, ale ke skutečnému nerůstu. → [Obcházení Jevonsova paradoxu]

Dnes stojíme před dilematem, zda bude budoucí krajina utvářena spíše přilíš zjednošujícími gesty souvisejícími se zemědělstvím, podobnými těm, která se objevovala v raných státech, nebo oportunistickým plánováním s podobnými potencialitami, jaké se projevovaly u populací lovců a sběračů z doby před nástupem zemědělství. Následujících několik poznámek přináší poměrně složitý, ale přesvědčivý argument s překvapivým závěrem. Vychází především z knihy Jamese C. Scotta Against the Grain. 

Celkový obrázek: Zemědělství představuje ranou lidskou technologii úpravy krajiny. Úprava krajiny není výlučně vyhrazena lidem (vzpomeňme si na včely, mravence nebo bobry). Jako každá technologie přichází i zemědělství se specifickým souborem kulturních kódů a možností, pomáhá zprostředkovávat, šířit určitou kulturu (vzpomeňme si na chytré telefony).

V současnosti víme, že přibližně prvních 4–5 tisíc let neolitu se homo sapiens spoléhal na zemědělství pouze jako na doplňkovou a oportunistickou strategii, jak rozšířit své zdroje živin. Jinými slovy, i po svém zavedení bylo zemědělství po několik tisíciletí pouze jedním z mnoha potravních řetězců, na které se lidé spoléhali. → Pořád to byli do určité míry lovci a sběrači. Rozhodující změna přišla se vznikem raných států (v Mezopotámii, údolí Indu, Číně). → Státy začaly vznikat díky ranému zemědělství (nebo tomu, co James C. Scott nazývá „obilný komplex“), jelikož zemědělské produkty, jako je pšenice, bylo snadné zdanit, shromažďovat, kontrolovat a dávkovat. Proto mohly vytvořit základy pro zavedení státní moci s její strukturální hierarchií a donucovacími systémy.

K zamyšlení: V mnoha mytologiích se objevuje nějaký bůh, který dává lidem obilí a zemědělské nástroje. Kultura a civilizace však zjevně existovaly i před zavedením zemědělství a sedentarizací (viz Göbekli Tepe). Proto lze o těchto mytologiích uvažovat jako o masivních psychologických operacích, jejichž cílem bylo donutit lidi k náročným činnostem, jako je velkoplošné, státem provozované zemědělství. S tím souvisí i první rozdíl mezi civilizací (= umí hospodařit) a barbary (= neumí hospodařit). Rané verze Eposu o Gilgamešovi líčí jeho parťáka Enkidua jako mírumilovného a ušlechtilého pastevce. Teprve pozdější verze z něj dělají divocha, napůl zvíře, napůl člověka, kterého je třeba nejprve „zcivilizovat“.

Jaký je smysl tohoto dlouhého argumentu? Zemědělství vyvolává celou kaskádu pomalých, ale masivních společenských změn, které vrcholí v novém způsobu, jak lidstvo obývá svět, založeným na uzavřených komunitách s pevnou hierarchií a pokrevními vztahy. Ale ani to nemusí být nutně pravda, jak píší Graeber a Wengrow v knize The Dawn of Everything.

V raných mytologiích lze možná ještě najít stopy kočovnictví, například v příběhu o vyhnání z Ráje (Ráj = oblasti snadno osídlitelné kočovným způsobem). → Genesis 3,19: „V potu tváře budeš jíst chléb“.

Závěr: Navzdory rozšířenému mýtu není zemědělství vynálezem „civilizace“, existovalo už dřív, jen v jiné podobě, tj. ne jako převládající způsob obživy.

Architektura uzavřených prostředí: Akvaponická farma je křehký ekosystém. Logo Future Farming označuje uzavřený ekosystém složený ze tří prvků: ryby + rostliny + bakterie.

„Uzavřené světy“ → Lydia Kallipoliti. Klid umělého prostředí se liší od pasteveckého poklidu „tradiční“ zemědělské krajiny. Pohybujeme se na ose exteriorita vs. interiorita. Můžeme si tak klást otázky typu: Jaké způsoby exteriorizace umožňují zemědělskou interiorizaci? Musí samozřejmě existovat nějaký „kompenzační“ mechanismus, např. formou intenzivního využívání vody.

Jídlo a životní styl: Znovuobjevování způsobů výroby potravin jako znovuobjevování podmínek našeho každodenního fungování. Příklad: Grimes o umělé inteligenci a komunismu [odkaz].
 

Tedy: Automatizace za účelem nerůstu (?)

„Kulinářský materialismus“: Jídlo má hluboké metafyzické implikace, např. dichotomie průmyslových vs. organických potravin. Morální rozměr: Co se smí a co se nesmí jíst nebo dokonce pěstovat (náboženské důvody, životní styl, stravovací potřeby a preference). 

A co všechny ty ryby? [Hranice domestikace vs. osvobození zvířat] Obětujeme některé zvířecí druhy a podrobíme je tisíciletím domestikace, abychom mohli jiné druhy osvobodit a nechat je místo nás znovu osídlit Zemi?

Geotermální energie jako malá umělá sopka. Dva úhly pohledu: Nedostatek energie x přebytek energie. Řešení navrhované Georgesem Bataillem: Příroda je mistrem v „luxusním plýtvání energií“. → Nedostatek je umělý.

Elektrárna a Carbfix jsou propojené systémy. Oxid uhličitý se ukládá zpátky do geologických vrstev s využitím geotermální energie. Tento proces funguje na bázi technologicky vyvolané mineralizace oxidu uhličitého v rozmezí 2 let místo několika staletí. Podobný proces lze provést i na mořském dně: voda, která je kyselá, reaguje s čedičovou horninou. Tím se uvolňují chemické látky reagující s oxidem uhličitým, které vyvolávají mineralizaci.

Koncept: Záporné emise. Bude nutné omezit přebytek oxidu uhličitého v atmosféře za účelem kompenzace emisí vyprodukovaných minulosti, jelikož v současnosti dostupný pokles uhlíku nestačí. Pravděpodobně dojde k překročení emisí, což způsobí oteplení o více než 1,5 °C. Vracíme se tedy k pohřbívání minulých postupů od úplného počátku jejich využívání v České republice.

Velká otázka: Jak se vyhnout nejrozšířenější alibistické argumentaci týkající se zachycování uhlíku? → Opět Holly Jean Buck: rozsáhlé projekty sekvestrace uhlíku vyžadují planetární koordinaci nad rámec možností současných korporací → model typu „Amazon, ale v komunistickém hávu“.

Klíčový argument: Heidegger tvrdí, že moderní technologie má schopnost zvanou Gestell (zarámování), která mění planetu v Bestand (stálou rezervu). Rozlišuje také mezi techné a poiesis a tvrdí, že moderní technologie nemá schopnost poiesis. 

Ale: Jak by na pozadí Heideggerových úvah vypadala poetická technologie, jakési poetické inženýrství? Byla by sebereflexivní, citlivá vůči přirozeným možnostem, schopná ocenit nadbytek a nadbytečnost jako tvůrčí prvky, s nimiž si lze hrát, a ne je minimalizovat. Taková situace by vedla k tomu, že by byla upřednostněna obyvatelnost před udržitelností (Dipesh Chakrabarthy) a ekonomika i ekologie by braly v úvahu veškerý život, nejen ten lidský. → To by také znamenalo naučit se vnímat zdroje jako dar.

Poetická spravedlnost:

Kultura spalování vs. kultura přizpůsobení. Ta první už v energetických projektech neohromí (frajeři z Tušimic si asi myslí opak). Těžko si lze představit větší kulturní rozdíl než mezi Tušimicemi a Hellisheiði. Tento rozdíl je jak infrastrukturní, tak kulturní. Navzdory mnoha strukturálním, architektonickým a zvukovým podobnostem jde o odlišnou inženýrskou kulturu. Islanďané se nás nesnaží ohromit čísly, fyzikou a rovnicemi, ale svým étosem společenského dopadu.

Tající led se dostává do oceánu.

Hlavní myšlenka: Led je archivační médium → Ledová jádra (projekt Susan Schuppliové)

Je to „příroda, která představuje samu sebe“. Klimatická krize přímo před našima očima a v našich uších. Konfrontuje nás s destrukcí a zároveň s jejím obrazem.

Zvuk zde může fungovat jako médium, které rozšiřuje nebo prodlužuje archivační a evidenční kompetence přírody. Vytváří prostor pro vznik „přirozené evidenční tradice“. Je to přirozený autografický prostředek.

Poznámka: Vysvětlit autografii → příklad letokruhů. [Autografická vizualizace] 

Etienne Jule Marey / William Fox Talbot → Tužka přírody + Jazyk jevů samotných.
 

Časovost ledu se liší od lidského času . Díky synchronizaci těchto dvou časovostí lze sledovat změny klimatu. S tím, jak se čas ledovce zrychluje v důsledku vyšší míry tání, a přibližuje se tak lidskému času, stává se tání ledovců stále výraznějším ukazatelem klimatických změn.

Koncept: Aktivní krajina. Ledovce jako velcí krajinní architekti → Hory a údolí jsou výsledkem jejich monumentální činnosti.
 

Lisa Messeri → Geologická představivost: „způsob vidění“. Zpřítomnění abstraktní vědy o geologii a ledovcové činnosti → Umístění abstraktního. Podobně můžeme mluvit o geologickém způsobu slyšení v termínech ledovců.

Zvukové vazby mezi stupnicemi: Makroudálost tání je doprovázena mikrozvukem tání zachyceným prostřednictvím hydrofonů. Zvuk je „narušitelem měřítek“. Nerespektuje prostorová měřítka. 

O odstupu a přítomnosti, dotyku a respektu: Opravdu se něco můžeme naučit, když budeme sledovat tající ledovce? Nebo můžeme místo toho vytvořit kulturu, která nebude založena na naší všudypřítomnosti a vytváření hluku? Taková kultura by byla kulturou záměrného stažení se, kulturou, která se naučila zastavit a produktivně vrátit odstupu jeho smysl. → Odstup jako pozitivní kategorie.

Slavné sopky minulosti: 1) Mount Pinatubo: 1991 → Globální ochlazení o 0,5 °C. 2) Krakatoa: 1883 → ochlazení severní polokoule o 0,4 °C. 3) Mount Tambora: 1815 → globální teplota se snížila o 0,4–0,7 °C. 

1816 = „Rok bez léta“. Vedl k hospodářské recesi, hladomorům v Číně a 75% poklesu produkce potravin v letech 1816–1817. Změnila se také paleta barev v tehdejší krajinomalbě, protože slunce i obloha byly světlejší. Desátá léta 19. století také značí počátek moderní geologie.

[Souvislost výbuchu sopky a romantismu, spatřování vznešeného v přírodních silách.] →Mary Shelleyová píše Frankensteina (s podtitulem „moderní Prométheus“), příběh o syntetické biologii a umělosti. Další významná literární díla: Percy Bysshe Shelley: Prometheus Unbound (Nespoutaný Prométheus). Temnota od lorda Byrona.

Erupce pukliny sopky Laki na jihu Islandu (červen 1783 – únor 1784) umožnila Francouzskou revoluci, protože způsobila neúrodu v reakci na chladné a deštivé léto ve většině Evropy.

Sopka ukazuje planetu Zemi jako aktivního geologického činitele.

Hlavní koncept: Hluboký čas → Objev hlubokého, geologického času je historicky spojen s objevem planetárních katastrofických událostí a okamžiků zániku = vynález geologie.

13-08-2021

Vodní elektrárna Búðarháls

První dojem: Měřítko: Měli bychom brát v potaz odpovídající měřítko různých projektů. To souvisí s otázkou centralizace vs. decentralizace. Velké projekty dnes mají tendenci centralizovat výkon a tahle vodní elektrárna je toho dobrým příkladem. Příklady:  Elektrárna Kárahnjúkar = největší na Islandu, stojí na stejné řece jako Búðarháls, způsobila obrovské škody na životním prostředí (kolaps populace lososů + pstruhů na řece Tungnaá, dezertifikace regionu, vyčerpání podzemních vod). → Búðarháls si lze představit jako strategický narativní posun, od velkých přehrad k menším.

Konotace: Válka, invaze, zásah do území → neustálé obléhání přírody. Výroba energie z obnovitelných zdrojů prostřednictvím vodní energie posouvá problém „environmentálních externalit“ jen o stupínek níže.

Elektrárna patří státní energetické společnosti Landsvirkjun. → PR strategie = „přehradíme sice jen jednu řeku na Islandu, ale zato jí pořádně zatopíme.“

Pokud jde o tyto zdroje energie (např. vodní), které nám nabízejí jakýsi „fázový přechod“ k uhlíkově neutrální budoucnosti, záleží na tom, zda a jakým způsobem budou doprovázeny takovým „fázovým přechodem“ i v technickém a krajinářském smyslu. Proto kladu takový důraz na kulturu a politiku, které se spojují s technologiemi a infrastrukturami. Nestačí šetrnější hospodaření pouze na inženýrské a krajinářské úrovni. Musíme těmto technologím umožnit, aby přetvářely strukturu toho, co je politika.

Velká otázka: Posouzení důsledků úprav krajiny. Koho považujeme za součást našeho politického společenství? Bereme v úvahu biologickou rozmanitost a jiné činitele, než jsou lidé?

Zvuk je skvělým nástrojem k zaznamenávání změny, procesu stávání se, fázových přechodů.

Obecný úvod: Co jsou infrastruktury? Neviditelné technologické zázemí každodenního života. Ale také kapiláry moci. Zodpovědné za pomalé násilí a nerovnoměrné rozdělení rizik.

Formy systémové nespravedlnosti jsou svým původem neosobní, ale dotýkají se konkrétních lidí a komunit (např. lidí žijících v panelových domech vedle elektrárny). V případě Tušimic je sociální nespravedlnost zastřena greenwashingem ve snaze prezentovat tuto lokalitu jako špičkovou elektrárnu, která se přizpůsobuje zelené budoucnosti tím, že vyprodukované teplo využívá k pěstování rajčat a energii pro datové centrum. Tento greenwashing ale nebere v potaz, že elektrárna samotná vytváří podmínky pro vznik místní bídy.

Po zavedení infrastruktur je jejich nezbytnost téměř neoddiskutovatelná. Obvykle se vás nikdo neptá, zda chcete danou infrastrukturu používat. 

Infrastruktury ovlivňují distribuci a možnosti socioekonomického zázemí. Ale toto zázemí si v každodenním kulturním životě málokdy uvědomujeme. Infrastruktury tak vytvářejí prostory možností. [Jsou to aktivní formy, jak by řekl Keller Easterling.] Proto: Infrastruktury jsou nástroje vytvářející možnosti. 

Další aspekt: Infrastruktury mají obvykle strategický hospodářský význam.

„Diagramování“: Struktura místa znázorňuje, jaké procesy se v něm odehrávají. Infrastruktury diagramují své procesy, jsou jejich fyzickou ilustrací/vizualizací. Je tedy snadné odhalit logiku architektury místa, protože je modelována podle tohoto diagramu a jako tento diagram.

Tisková zpráva Hnutí Duha – Friends of the Earth Czech Republic z roku 2017:
Elektrárna Počerady = největší producent emisí CO2 v ČR, Tušimice jsou druhé.

Velká otázka, která vyvstává z diskuse se Sárou: Jak velká část našeho zvukového prožitku je prekonceptuální, reflexivní? 

Fyzikalita zvuku. [Termín, který později použil i Magnus]

Velice příjemné je i to, když jsou zapnuté všechny Sářiny mikrofony a je slyšet zesílenou, hyperrealistickou zvukovou krajinu. Umožňuje mi to získat lepší pojem o místě, lépe si ho uvědomuji. Slyšíte emise, jejich zdroj, jejich vznik. Je to zločin, měl by to být zákonem uznaný zločin, vypouštět CO2 v tak brutálním množství, zvláště když jsou okamžitě k dispozici technologické alternativy. Strategií ČEZu je oddalovat masové zavádění bezemisních technologií, aby na těchto totálně primitivních technologiích mohli více vydělat. Umožňuje jim to špatně fungující, zkorumpovaná institucionální sféra, která ve skutečnosti nereguluje to, co by měla.

Další Sářina důležitá poznámka: zvuk neexistuje bez vztahu k architektuře.

Vtipálci v elektrárně: „Nevypouštíme žádné toxické emise, jenom CO2“. Bylo také směšné poslouchat, jak si stěžují na to, že se Evropská unie snaží „politicky“ snížit využívání uhlí. Jejich omezenost byla ohromující. Je přece jasné, že kdyby v první řadě nebylo „politiky“, ta elektrárna by vůbec neexistovala. 

Samotná existence elektrárny je totiž do značné míry politická. Elektrárna je významným dějištěm politiky. Spalování uhlí je politika. Takže to, co můžeme slyšet, je zvuk politiky.

Moje předchozí řečnění ukazuje, co mám na mysli, když odkazují k politice infrastruktur. Infrastruktury nejsou „pouze“ ovlivňovány politikou, jsou důkladně nasáklé politickým fluidem. Navíc jsou tím prostředím, v němž a prostřednictvím něhož se politika odehrává. Jsou místem, kde žije moc. Politika je v infrastrukturách zakódována, je v nich hluboce vrytá. Nebo jinak řečeno: Infrastruktury jsou logistikou moci.

U kondenzačních věží: Jedná se o terraformační zařízení současnosti, která mění naši planetu v méně obyvatelné místo. Potřebujeme jiná teraformační zařízení, která budou vyrábět jiní činitelé a s jinými činiteli, odpovědnějšími, méně zatížení boomerskými narativy o tom, že „tak to je a tak se to dělalo vždycky“. → Ústřední politický úkol: Úkol: posoudit, jaké změny životního prostředí skutečně vítáme a proč. Nemluvíme tady o změnách nedotčené přírody, nic takového neexistuje → Životní prostředí planety je už nevratně změněno. Otázka tedy zní: Jakou přírodu chceme vědomě vytvářet? 

Také mě velmi překvapuje, že emise CO2 zní jako vodopád. Umělé vodopády v chladicích věžích. → Do popředí se dostává romantická představa katastrof 19. století. Obří komín uvnitř chladicí věže působí velmi zlověstně. Nástroj totální katastrofy, umělá sopka. → Vidět ho je transformační zkušenost. Ale až poslech přes hydrofon opravdu odhalí, že se jedná o umělý vodopád, s pravidelnými proudy a hučením strojů ve vodě. Jinak zní k nerozeznání od horského vodopádu (alespoň pro netrénované lidské ucho). 

Výrazný kontrast v pracovních podmínkách: Obsluha výtahu na dvanáctihodinové směně sedí v kabině s knihou a lahví vody.

Výchozí úvaha: Co si počneme s půdou jako takovou, až se stáhneme ze všech zemědělských ploch?

Asociace: Rewild! Kim Stanley Robinson: Ministerstvo pro budoucnost. E. O. Wilson: Polozemě.
 

Otázka: Je rewilding park umělý, nebo přírodní park? A co se odehrává uvnitř? Je to řízený, nebo spontánní proces? Důležité je, že můžeme rozlišit různé konotace toho, co znamená kontrola: a) moc, útlak → to je konotace, kterou nehledáme, b) řízení → konotace, kterou hledáme. Odvozeno ze starořeckého κυβερνήτης (kybernḗtēs = kormidelník, pilot).

Proč je předchozí poznámka důležitá? Protože na základě tohoto pojmového rozlišení si lze představit odlišný ekonomický vztah k rostlinám a ne-lidem.

Např. upřednostňování reprodukce před pouhou (nad)produkcí. → Rewilding může být mimořádně důležitý precedent a budoucí hospodářské odvětví, podporující kulturu, jež si cení především biologické rozmanitosti. Biodiverzita bude klíčovým rysem budoucích ekonomicko-ekologických komplexů, jelikož  je jedním z faktorů odolnosti ekosystému.

Vznešenost zvířecího těla. → Napojení se na zvíře v nás (tj. v lidech) prostřednictvím zkušenosti s vlastí zranitelností. [Souvislost s domestikací] → Uplatnění moci nad světem zvířat, který nás následně domestikuje (pozice Jamese C. Scotta). Příklad: Zvířata se chovají jako zvířata, která se chovají jako zvířata: Koně → Domestikovaly nás v jiný druh tím, že ovlivnily lidskou mobilitu a způsob přepravy zboží?

Zajímavý aspekt: Bývalý vojenský výcvikový prostor. → Souvislost s historií vztahů mezi armádou a životním prostředím a militarizací životního prostředí → Příroda je bitevní pole.

Celkový obrázek: Čeho si ceníme a proč? [Odkaz na ekonomickou antropologii] → Je individuální spotřeba jako projev ekonomické svobody skutečně důležitější než biodiverzita coby kolektivní ekonomický cíl? V jakých časových horizontech jsme schopni fungovat? → Krajiny, které navštěvujeme, nejsou jen zvukovými krajinami, ale také časovými krajinami. 
 

Zvuk pak funguje také jako médium pro detekci časových rytmů a vlnění. Propojují se tak dvě hlavní témata: otázka hodnoty a otázka času. Citlivost vůči časovým měřítkům nám umožňuje rozpoznat větší rozpětí toho, jak si můžeme cenit věci, přesahující bezprostřední směnnou hodnotu preferovanou v kapitalistické ekonomice.

Pozorování na místě: Jsem velmi kritický k tomu, jak naše vizuální představy o krajině podmiňují to, jak posloucháme její zvuky. Například tohle šílené golfové hřiště za plotem a druhá největší skládka odpadu v České republice na obzoru. → Opět narativ o zóně vyloučení: Kdo je ve skutečnosti za plotem? Hráči golfu, nebo koně? 

Obecně je tenhle park trochu zklamání: Takto by solidní rewilding park vypadat neměl. Plocha je příliš malá a institucionální omezení a finanční tlaky jsou obrovské. → Plán „rozvoje“: Rozšíření golfového hřiště nebo přeměna lokality na letiště. [To by byla tragédie.]

Je třeba odhalit všechna potenciální negativa, nejen je předpokládat. Zaujmout pozici etnografického pozorovatele*ky, a vyhnout se tak příliš ukvapeným závěrům. Může být totiž lákavé k této lokaci hned na začátku zaujmout hodně přezíravý postoj: Koneckonců jde o místo těžby fosilních paliv...

Místa těžby fosilních paliv se nacházejí ve zvláštním režimu výjimky z běžné jurisdikce a jsou pod přísným dohledem. Skoro jako by byla zasvěcena nějakým okultním silám.

Výchozí úvaha: Sekvestrace uhlíku jako metoda geoinženýrství. Protiargument: technologické změny životního prostředí naší planety jsou nebezpečné. Ale: my už klima nahodile měníme. Změnu klimatu lze považovat za největší nekontrolovaný geoinženýrský experiment v dějinách lidstva. Problémem tedy není změna jako taková. Musíme se posunout od nahodilých změn k těm zamýšleným.

Podporná reference: Paul Virilio → Každá technologie produkuje své vlastní nehody. Trik spočívá v tom, že je třeba s nově vznikajícími možnostmi historických náhod pracovat, ne konat proti nim.

Odkaz na literaturu: Holly Jean Buck → Po geoinženýrství [Naprosto klíčová reference]

„Geoinženýrství“ není vhodný termín, je to do velké míry výmysl jeho kritiků*ček. Místo toho bychom měli o záměrné změně klimatu mluvit jako o kulturní praxi/kulturní technice. Zároveň, sekvestrace uhlíku je nezbytná k omezení oteplování v limitu 1,5 stupně globálního průměru, protože se pohybujeme na trajektorii výrazného překročení emisí uhlíku nad přijatelnou mez.

Jaké institucionální prostředí je potřeba, aby geoinženýrství fungovalo? 

Státní/veřejné instituce jsou pro sekvestraci uhlíku ve velkém měřítku nezbytné. Proti tomu stojí  „argument největšího alibi“": tvrzení, že sekvestrace uhlíku je jen způsob, jak se vyhnout omezení emisí u jejich zdroje, tj. alibi fosilních korporací, aby mohli nadále podporovat a vypouštět emise ze spalování uhlí, plynu a ropy. Ale: sekvestrace uhlíku nepřináší žádný přímý příjem → pouze veřejné instituce můžou zaručit financování projektu, který není zaměřený na zisk → sekvestrace CO2 je tedy ve skutečnosti způsob, jak zlikvidovat obchodování s fosilními palivy a znárodnit ho.

„Uhlíková péče“ → Geoinženýrství jako veřejný, kulturní, a nikoliv pouze soukromý a technologicky orientovaný projekt. Tuto protichůdnou představu musíme aktivně vytvářet již nyní.

Příklad: Pohřbívání oblohy. Představte si, že bychom nově pojali metody sekvestrace uhlíku jako pohřbívání naší atmosférické minulosti. Lokalitu Žarošice si pak můžeme představit jako hřbitov historie fosilních paliv. Fosilní paliva totiž pocházejí z hluboké minulosti naší planety, ze zkamenělých těl prehistorických organismů.

Hluboký/geologický čas: Uvědomění, jak dlouhotrvající jsou geologické a planetární procesy, které přesahují rámec individuálního lidského života nebo kolektivní lidské historie. Chápání sekvestrace uhlíku jako projektu a kultury nás vybízí k přemýšlení a plánování v těchto rozsáhlých časových rovinách, které se vymykají lidskému času.
 

Pozitivní stránka: Můžeme díky tomu vystoupit mimo časovou logiku krátkodobého zisku a spotřeby.

Důležitá terminologická třecí plocha → Přírodní x umělé: Příroda je historicky považována za zdroj morální autority, např. kategorizace neheteronormativních sexuálních identit jako nepřirozených, ospravedlňování patriarchátu nebo rasového útlaku pomocí přírodních metafor. → Vítání umělého otevírá prostor pro vznik alternativních budoucností. Odkaz na umění: Alexandra Daisy Ginsberg

Spektrální krajiny: (podobně jako v Kojimově hře Death Stranding). Na těchto místech se můžeme naladit na geologický čas a vnímat to, co je planetární. → Zvuk jako nástroj smyslového pojímání. 

Role duchů: poslové a navigátoři v planetárním terénu, ne nutně stvoření, která nás mají děsit. → Budoucí mysticismus (?): Ropa nově kulturně zformulovaná coby posvátná tekutina, která se těží pouze pro náboženské účely a je zakázáno ji spalovat. → Ukončení spalování mocí náboženské autority místo politického rozhodnutí.

Upozornění: Předchozí poznámka je především cvičení, jak si v představit jinou kulturu, která si uvědomuje riziko vyhynutí druhů a propojuje celoplanetární hlediska s každodenními kulturními zvyklostmi. Jiný příklad: Uhlíková péče. 

Poznámka ke zvuku: Zvuk může fungovat jako skvělý trojský kůň. Často se zakazuje pořizovat obrazové doklady o nějakém místě nebo akci, ale co vnímat a zachycovat důkazy prostřednictvím zvuku? Vždycky můžete říct: „Ale ne, my nic nenahráváme, my jenom posloucháme!“.